Pokud nechcete kupovat dětem clever jogurty, k večeři točit točený salám, topinky, brambory na loupačku a vajíčka, pokud chcete rodině dopřát dostatek ovoce, zeleniny a kvalitních potravin, pokud chcete cestovat, jezdit na dovolené, pěkně oblékat sebe i celou rodinu, chodit s dětmi na poutě, do kina, divadla, pokud používáte auto, chcete lepší bydlení, pokud nechcete čekat na příští měsíc, abyste mohli dětem koupit boty na jaro a pokud váš muž nevydělává 50 tisíc měsíčně, nemůžete si dovolit zůstat na rodičovské dovolené tři roky. A při nejlepší vůli, každá z nás si při rodičáku nemůže přivydělávat šitím plátěných pytlíků na pečivo či bambusových plín. To si myslím já, Klára Rakušanová.

Stejně jako moje kolegyně Markéta Steklá (odborná vedoucí sociálních služeb), Kamila Drtilová (fundraiserka, PR), Míša Michlová (HR manažerka), Eva Kramářová (vedoucí Školky v lese) a Zuzana Jarošová (vedoucí projektové kanceláře) jsem se navzdory místním a současným zvyklostem a tvrzení některých dětských psychologů, že matka by měla být doma s dítětem do tří let věku, vrátila do zaměstnání před dosažením této magické „školkové“ hranice. Naše motivy jsou různé, společně se ale shodujeme na tom, že to pro nás byla změna k lepšímu.

Prostor plus patří mezi zaměstnavatele, kteří se nebojí částečných úvazků a zaměstnankyň či zaměstnanců s malými dětmi.

 

Kolik máš dětí a jak jsou staré?

Kamila: Mám pětiletou Elišku a dvouletého Tadeáše.

Markéta: Dvě – čtyři a půl a dva roky.

Zuzka: Mám dvě děti, holčičku Rozálku dva a půl roku a syna Tobiáše jeden měsíc.

Klára: Šestiletou Agátu a dvouletého Robina.

Míša: Mám dvě děti, chlapce sedm let a dívku dva roky.

Eva: Mám dvě děti – dceru Karolínku a syna Michaela.  V září oslavíme společně Kájiny čtvrté a Míšovy druhé narozeniny.

 

Je to tvoje první zkušenost práce s malým dítětem, nebo jsi pracovala už při první „mateřské“?

Kamila: Pracovala jsem už s Eliškou v pražské neziskovce, kde jsem se starala o PR krásného Mezinárodního festivalu tance a pohybového divadla KoresponDance.

Markéta: Už při první.

Zuzka: Pracovala jsem na částečný úvazek již během první mateřské dovolené, a pokud půjde vše dobře, ráda bych pracovala i u druhé.

Klára: S Agátou jsem pracovala od jejích devíti měsíců, ale byla to práce téměř výhradně z domova. S Robinem jsem začala před jeho druhými narozeninami chodit do práce na každé dopoledne.

Míša: Už při první RD jsem dělala drobnou administrativu z domova.

Eva: Je to moje první zkušenost práce na mateřské v takovémto rozsahu.

 

Co tě k tomu vedlo?

Kamila: V obou případech, přibližně po roce mateřské, na mě padla mentální a duševní potřeba začít pracovat i na něčem jiném a trávit čas i jinak než s dětmi. A samozřejmě je tam i finanční potřeba přispět do rodinného rozpočtu. Umím si velmi dobře představit, že bych ten volný čas „bez dětí“ trávila i jinak, ale práce v Prostoru plus mi dává smysl a taky možnost posunout se dopředu, byť je to někdy takový malý „závod s časem i se sebou“.

Markéta: Otěhotněla jsem zrovna, když mě práce bavila, a nechtěla jsem být doma.

Zuzka: V první řadě to asi byla finanční stránka. Rekonstruovali jsme dům, který jsme kvůli dětem i nám chtěli zprovoznit co nejdříve. Za druhé to asi bylo odreagování od dětí, abych se nestala neurotickou matkou, což doufám, se mi částečně daří :-). A samozřejmě práce projektového manažera mě vždycky bavila, tak asi i potřeba být prospěšná.

Klára: Důvodů bylo víc. Na prvním místě bych uvedla finanční situaci. Peníze z mého konta tak rapidně rychle mizely, až mě to vyděsilo. Narodí se vám dítě, které s sebou nese velké finanční nároky, přičemž příjem vám klesne na minimum. A muži nikdo nepřidá, protože se mu narodilo dítě. Nechtělo se mi příliš slevovat z životního standardu, na který jsem byla zvyklá, a to si nemyslím, že jsem nějak extra náročná. Další věc je, že asi nejsem ta typická matka kvočna, kterou by čas strávený s dětmi a vytváření domácího zázemí zcela naplňoval. Vydržím to nejdéle rok a začínám mít roupy. A do třetice, vážím si toho, že o mě můj zaměstnavatel Prostor plus stojí a že mi dává možnost nastavit si úvazek a práci tak, aby to šlo i s malým děckem v nějakém relativním všestranném komfortu.

Míša: Potřeba seberealizace v jiné oblasti než je péče o dítě.

Eva: Když se moje prvorozená dcera blížila k nástupu do školky, cítila jsem obrovskou touhu, aby alespoň pár dní v týdnu mohla navštěvovat lesní školku. Vzhledem k finanční náročnosti jsem hledala způsoby, jak jí to dopřát. Protože z dávek na rodičovské dovolené to opravdu možné nebylo. Kontaktovala jsem Prostor plus a chvíli působila jako dobrovolník, následně mi byla nabídnuta pozice vedoucí nově vznikající Školky v lese. Po krátké úvaze jsem tuto nabídku přijala a po půl roce intenzivní práce se můj sen stal skutečností a podařilo se nám Školku v lese otevřít!

Kdo pečuje o tvé dítě, když pracuješ?

Kamila: Jako malá jsem trávila spoustu času u babičky a dědečka na vesnici. Bylo to nádherné období, kdy jsme byli pořád venku, chodili jsme na bylinky, na houby, pomáhat na seno, zažila jsem i draní peří :-) Taková pohádka to byla…Tak mě teď trošku mrzí, že naše dvě babičky nemáme nablízku. Hlavně na takové to hlídání, když je zrovna rychle potřeba, by to výrazně zjednodušilo situaci. Na druhou stranu je fajn, že když už k nim děti jedou, zůstanou tam třeba na týden. Takže abych odpověděla…Obě děti jsou v soukromé školce a já pracuju taky proto, aby Eliška a časem i Tadeáš mohli chodit do naší lesní Školky v zahradě, kde sice není babička, ale průvodci, kterým důvěřuju, a vím, že čas strávený tam v lese a v zahradě je minimálně podobně svobodný jako si ho pamatuju z dětství já.

Markéta: Moje máma.

Zuzka:  U Rozálky mi během pracovní doby vypomáhala moje mamka, babička Rozinky. Ve dvou letech pak nastoupila do Městských Jeslí v Kolíně. Jak budu řešit práci u syna zatím nevím, ale nejschůdnější variantou pro mě zatím je práce z domova na částečný úvazek.

Klára: Bohužel, nemáme hlídací babičky. Teď s Robinem využívám služeb soukromých jesliček, které vidím jako schůdnou možnost svěření dvouleťáka do péče cizích osob, pokud nemůžu platit individuální chůvu. Jasně že cítím, že to není ideální, ale ideální podmínky stejně neexistují a za dané situace je to to nejlepší.

Míša: Tatínek a  babičky.

Eva: Babička (partnerova maminka), které patří obrovský dík. Jsem velmi vděčná za to, že mám tuto možnost hlídání, bez které bych svou práci prostě dělat nemohla.

 

Je pro tebe a tvou rodinu těžké skloubit práci a péči o děti?

Kamila: Řekla bych, že jde o speciální manažerský um a obrovské logistické „čachry machry“. A nikde se člověk neučí, jak to zvládnout. Tak si jen poslední dobou uvědomuju, že je občas potřeba na chvilku vypnout, zamyslet se a srovnat si diář a priority.

Markéta: Ano.

Zuzka: Ano, klade to vysoké nároky na koordinaci času a aktivit celé rodiny.

Klára: Tak moji rodinu to nijak nezatěžuje, nejkomplikovanější je to pro mě a pro Robina. Já musím ráno vypravit sebe plus dvě děti, které ne vždy spolupracují, ne vždy se jim chce z postele, ne vždy jsou zdravé, ne vždy se jim do školky a jeslí chce…Když si představím své bezdětné kámošky, kolik času tráví ráno v koupelně před zrcadlem a před skříní…Lidé žijí tak rozdílné životy :-)

Míša: Teď, když už je partner na 100% na RD (od ledna 2017), tak ne, když byl ještě na poloviční úvazek v práci, bylo to permanentní shánění hlídání, a to bylo dost nepříjemné.

Eva: Občas je to velmi náročné. Ale dívám se na to i z druhé strany. Myslím, že mi tato práce i hodně dává a naplňuje mě. Po čtyřech letech strávených doma s dětmi už jsem prostě potřebovala změnu. Přišla mi do života obrovská výzva v podobě projektu Školka v lese a jsem za to moc ráda. Jsem moc spokojená a to je pro celou rodinu skvělé, zejména pro děti. I když skloubení všeho občas dá dost zabrat, tak to za to určitě stojí!

 

Máš někdy výčitky směrem k dětem nebo směrem k práci?

Kamila: Ne, výčitky už nemám. Mám naše děti moc ráda, můj život se s jejich příchodem od základu změnil, ale uvědomuju si, že jejich život mi nepatří. Že jsem tu pro ně už navždycky, ale nesmím a nechci se vzdávat svého života, jehož smysl je i v mých rukou. Vím, že děti potřebují svůj čas a prostor, stejně jako ho potřebujeme my dospělí. A důležité je najít ve všem nějakou přirozenou rovnováhu.

Markéta: Ano.

Zuzka: Já, bohužel, protože jsem workoholik, trpím výčitkami vůči dětem. Ze začátku to bylo intenzivní, nebylo dne, kdy mě to nenapadlo, ale postupem času jsem se s tím naučila pracovat a dělit čas spravedlivě :). Tedy alespoň v to doufám.

Klára: Tak výčitky vůči svým dětem mám z mnoha jiných důvodů… Kvůli práci ale ne. Máme za sebou v tomto režimu teprve dva měsíce, takže si to ještě sedá, Robin ráno při loučení stále pláče, to je ta nejtěžší chvíle, kdy mě napadne, jestli to má vůbec smysl, během dne to pak už neřeším, nepatřím naštěstí k mámám, které cestou do práce brečí a v práci pak na své dítko neustále myslí. Při vyzvedávání je Robin naprosto v pohodě a jsou i dny, kdy ho musím k odchodu doslova donutit. Výčitky mám někdy vůči sobě, že se zanedbávám :-)

Míša: Určitě a docela často, když jedu domů a koukám na hodinky, že mi na děti zbývají zhruba tři hodiny, než půjdou spát, ale když je pak najdu doma spokojené, tak mě to uklidní. Zároveň o to víc se těším na společné víkendy, občas si díky flexibilní pracovní době můžu dovolit udělat si volné odpoledne nebo celý den, tak toho využívám. Pak to samozřejmě musím dohnat po nocích nebo víkendech, ale asi mi to takhle vyhovuje víc, než kdybych musela denně na osm hodin do práce.

Eva: I tyto myšlenky občas přijdou. Zejména v období zakládání školky a prvních měsících fungování, kdy toho zkrátka bylo, a stále ještě je, mnoho k zařízení. Je třeba si to v sobě všechno srovnat, priority a jasně vymezit čas, který práci chci věnovat. Učím se mnoha novým věcem a nyní je pro mě velmi důležité více plánovat a jasně vymezit svou pracovní dobu tak, aby mi při zkráceném úvazku, který aktuálně mám, vycházel i čas na mé milované děti, které mě velmi potřebují, a já potřebuji je. Dobře plánovat a strukturovat práci na určité dny, abych měla více času na rodinu, to je mým aktuálním cílem.

 

Jak bys shrnula kladné a záporné stránky téhle situace?

Kamila: Tahle „situace“ je Život, je to život se vším všudy. Pozitiva a negativa jsou jen opačné póly téhož, stejně jako třeba radost a smutek, záleží jen na tom, z jakého úhlu pohledu se zrovna podíváme. A na úplný závěr, můj obdiv mají všechny mámy světa. Tátové prominou, o těch zas třeba někdy příště :-)

Markéta:  Nejvýstižnější je, že všude jsi napůl, a když ne, tak vždy na jasný úkor druhého. Buď to lepíš na všech frontách, nebo skáčeš. To, co mě nabíjelo, si časem vezme daň v podobě vyčerpání. Otázka je, zda by tomu jen doma bylo jinak. Myslím, že ne…

Zuzka: Pozitiva. Asi možnost být finančně nezávislá, mít odstup, a to jak od dětí, tak od práce. Negativa jsou výčitky, že čas s dětma mi nikdo nevrátí. Možná stres při snaze vše zkombinovat. Mezi pozitiva bych zahrnula i nějaký pracovní benefit, ale tam jsme se ještě nedostali. Svého času jsem si myslela, že pokud jsme zřizovateli lesních školek, budeme nabízet zaměstnancům možnost své dítě umístit právě v těchto zařízeních za nižší školné. To bohužel zatím není, ale dětí v rámci Prostoru přibývá, tak snad…

Klára: Tak u mě převažují pozitiva nad negativy, jinak bych do toho nešla. Sobecký důvod byl ten, že jsem chtěla jinak naplnit svůj čas, dostat se z domova. Říkám sobecký, ale věřím, že v konečném důsledku je to lepší i pro moje nejbližší, protože jsem spokojenější, trpělivější, tolerantnější a mám více chuť trávit s nimi čas. Těším se do práce a z práce zase domů. Není to klišé, opravdu to tak funguje. Jako negativum můžeme vidět třeba to, že není doma neustále uklizeno a uvařeno, naštěstí mám velmi tolerantního a osvíceného partnera, který se dokáže o péči o domácnost a děti se mnou podělit. Díky, Petře :-)

Míša: Jsem ráda, že to takhle může být a jsem moc ráda, že partner a celková naše situace nám to umožňuje. Když jsou děti doma s partnerem, vnímám to, že je to ok, že je to příležitost, aby zažily jiný přístup k životu, než je ten můj, a to je myslím užitečné pro všechny. Myslím, že i děti to vnímají jako víc v pohodě, než když jsme je nechávali u babiček, navzdory velmi dobrým vztahům s prarodiči. Teď jsme dávali přihlášku do školky, ale na 99% to nevyjde a jsem vlastně ráda, protože dcerka je ještě malá a ještě k sobě potřebuje dospěláka, který tam bude jen pro ni a ne pro 23 dalších dětí, kterým nebude stačit, protože bude nejmladší.

Zároveň mám potřebu říct, že dokud u nás nedošlo ke stoprocentní výměně rolí, bylo to hodně náročné, zkrácené úvazky nás obou dávaly dohromady víc než jeden a většina logistiky kolem hlídání a péče o domácnost šla za mnou ještě k práci, takže práce byla na úkor spánku, odpočinku a času pro mě, což byl fakt mazec.

Docela mě překvapila i reakce okolí, kdy zejména naši rodiče to pořád komentují, jakože že není správné, že žena živí rodinu a partnera, ale když to bylo opačně, bylo to OK. Na druhou stranu jsem ráda, že i když to neschvalují, tak to akceptují :) Mladší generace mých vrstevníků (spíš vrstevnic) to komentuje jakože „super“, kamarádi muži tak půl na půl, takže se ten pohled docela mění.

Myslím si, že je to dobře nejen pro ženy, které nenaplňuje být tři roky s dítětem doma, ale i pro ty děti, které zažijí jiný přístup. A pro mě je super pocit, že rodinu zvládnu uživit a že jsme s partnerem opravdu rovnocennými partnery :-)

Eva: Pozitiva – Přišla mi do života úžasná příležitost splnit si jeden ze svých životních snů – založit lesní školku. Také jsem si přála opustit ziskový sektor a začít pracovat pro nějakou neziskovku. Tajně jsem si myslela na Prostor plus a najednou tu jsem a je to super, tato společnost mě fakt baví, a to v mnoha ohledech – super lidi, přístup, prostředí a směr. Pracuji se skvělými lidmi v týmu průvodců ve Školce v lese a dostávám velkou podporu ze strany zaměstnavatele v rámci provozu školky – zejména Míši Michlové, účtárny a projektového oddělení. Dostala jsem možnost zajímavých školení, mohu se profesně rozvíjet.

Negativa – Velká časová náročnost celého projektu, zejména v jeho zrodu a současně nyní během prvních měsíců fungování. Jsou dny, kdy je fakt těžké vše uřídit – školku, tým, děti ve školce, komunikace s rodiči, děti doma, rodinu, svoji domácnost, vše okolo školky a soukromý život. Ano, někdy to je opravdu dost náročné a není mi z toho úplně nejlépe, ale těch dní naštěstí není mnoho a převažují ty dobré. Trávím méně času s vlastními dětmi kvůli práci, to je prostě fakt. Mým cílem je ale být se svými dětmi sice méně času, ale za to naplno a ráda, a přijde mi to po mnoha úvahách ta nejlepší cesta pro mě. Jsem už prostě taková a vyhovuje mi to tak. Své děti moc miluji a pěvně věřím, že i pro ně je to takto v pořádku

A co k tématu zaměstnávání matek malých dětí a částečných úvazků říká ředitel Prostor plus o.p.s. Petr Steklý?

Přišlo mi vždy samozřejmé podporovat částečné úvazky a práci na mateřské. Koukáme se vždy na konkrétního člověka a jeho kvality a snažíme se vyjít si vstříc. Práce přece není utrpení, ale má dělat radost a přinášet užitek. Takže je v tomto ohledu jedno, zdali jde o mateřskou, druhou práci, koníček atd. Důležité je, aby byla odvedená kvalitní práce s energií. A v tomto jsou ženy na mateřské, jež jsou velmi schopné organizátorky, výborné. Ze strany zaměstnavatele nevidím žádná negativa, naopak. Tím, že jsme se naučili pracovat s kratšími úvazky již v minulosti, tak nyní máme zkušenost, o kterou se můžeme dělit.